Bosá poezie

17. dubna 2018 v 5:31 | Živa |  →Moje remci
Když jsme klopýtali z bytu,
nechala jsem boty v předsíni.
A nohy napospas
realitě toho večera.
Po studený dlažbě dupaly k výtahu,
tam se zastavily,
narazily do bot, ve kterých
jsi měl spořádaně obutý
ty svoje trochu plochý
a trochu chromý chodidla.
Přes ty nedbale zavázaný boty
bylo jasný,
že i ty tvoje nohy jsou
živý až manický.
Stejně jako ty mý.
Shora bylo slyšet jenom sykání.
"Pssst!"
A tlumený,
rukou přidušený
chichotání.
Pořád mi překážely ty tvoje boty.
Tak jsem na ně šlapala.
A cítila uvnitř zavřený
prsty tvoje,
nervozní a vzrušený.
Dokud výtah nezastavil v přízemí.
Holý plosky se vesele rozcupitaly
k východu.
Cítit beton chodníku znamenalo
být konečně
VENKU,
NA SVOBODĚ,
ale ne dost
NAŽIVU!
Dál zběsile uháněly.
Ale dost pomalu na to,
aby jim ty tvoje lazarský
stačily.
Potom seskočit z obrubníku,
pár bodavých stop
do štěrku,
očistit ve vyhublým pruhu trávy
a rozvážný krok na kolejnici.
Chladnou, pěkně oblou a hladkou.
Teď už jsem na ní balancovala
oběma nohama.
Potom přeskočit
na druhou kolejnici, když se tvý
boty blížily.
(Možná takhle čekají na kolejích bosý nohy sebevrahů. Špičky jejich palců koukaj v noci za nekonečnem železniční trati. Čekaj na vysvobození. Na to je ale dnes moc veselo.)

Pak hop dolů
za koleje
kde tráva je
zelenější.
Ach!
Krásně vlhká a studená
Holý plosky
doplavou k nejbližšímu stromu
- majáku v tomhle pulnočním moři života -
jednu
zaryju do kúry kmene
a druhá
se zaboří do hlíny pod ním.
A to už jsou
tvoje boty taky na místě (jedna normální a druhá sešmajdaná).
Tři chodidla,
z toho dvě obutý,
na zemi,
vzrušením rozechvělý
si překáží
a někde kousek nad nimi je najednou spoustu nečekaný lásky.


Lásky,
na kterou se vlastně čekalo už roky
a která se rozplyne
v ranní kocovině.
 

Zakázaná držení

19. března 2018 v 22:38 | polly |  →Moje remci
Jako zadržovat dech,
Takový to je nesvádět tě.
Jako držet ruce v kapsách, když bloudím ve tmě.
Jako držet jazyk za zuby a neříct "veď mě".
Držet se a udržet se.
Myslím že toho mám právě tak dost.
Je navýsost jasný, že tohle
je nelegální držení zbraně,
zadržování informací,
zdržování procesu.
Samá zakázaná držení.
Zločin vedle zločinu spáchaný na mně.
Vidím ty barvy až moc sytě.
Držet si tě
je neúnosně zraňující.

Míním sbohem,
když říkám: "Už nikdy u Marcelky bytě".


Plzeňský smutek

28. ledna 2018 v 19:55 | polly |  →Moje remci
Na shledanou? Nebo sbohem?
Přestože shodní jsme víc než v mnohém,
každý se musíme vydat po jiné různoběžce.
Rozhodnuto pragmaticky, ale na srdci je těžce.
Před očima v tý bídě jen tekutá mlha.
Nevidím na krok.
Včerejšek na zítřky stín vrhá.
Vyjasní se s jarem? Za rok?
Nebo nikdy?
Jímá mě bezedný smutek.
Odchází drahých osm let, jako nejcennější lahev vinoték.
Od večera na dosah není již
ta mužská ruka, kterou v nouzové chvíli zachytíš.
Plané naděje i růže odkvetlé
opadávají a mizí ve světle
lednových pouličních lamp,
po jejichž úpatí kráčí nejsmutnější z plzeňských dam.
 


Mučila jsem tě celou noc

29. prosince 2017 v 0:17 | polly |  →Moje remci
Mučila jsem tě celou noc,
týrala tě a drásala ti nervy.
Snad volal jsi o pomoc
i Boha,
ten však o mý hořkosti nic neví.

Prorůstám prsty do tvý mysli
a tahám za nitky tužeb,
co tě souží,
- tvojí fantazie výmysly,
sůl v ranách ješitného muže.
Touží!

S tou žní dotyků
se nakonec utopíme oba.
Na stole pár poházených piků
a odsvlečená hra na perfektního snoba.

Ale ty dej si pozor, žena má dosti sil učinit z tebe nepříčetného blázna,
co kouše se do kloubů v němým výkřiku
a třeští oči do prázdna.
Pozdě pídit se teď po vyníku...

Opíjím se tvojí bezmocností,
tím jak z tvýho dekóru nezbývá vůbec nic,
ani jediná ze tvých ctností.

Ale až moc citu mísí se v tom mém naštvání.
Podívej na na tu ženu,
jen podívej se na ní.
Pro ni máš i slzy cenu.
Jiná strhla by ti vaz bez váhání.

Nakonec leží vedle sebe na posteli dva pološílení.
A cesty zpátky pro ně v tomhle světě dávno není...

vzorec bestie

20. září 2017 v 1:50 | polly |  →Moje remci
jsem sexuální objekt.
oběť svého vlastního lascívního chování
jaké to prohlídnutí
za co stojím?
a za kolik?

do teď se všichni ti muži zdáli jako souhra náhod.
věci ale začínají být trpce jasné.

Až teď chápu všechny omluvy toho posledního z nich.
"Promiň, už se tě nedotknu"
Vlastně ve skutečnosti říkal
"Promiň, že tě využívám"

Používá mě a cítí se za to provinile.
Jsem nástrojem.
plním svůj účel brilantně.
uspokojení do dne nebo na počkání
SAMARITÁNKA

Leží vedle a ze spánku oddechuje.
Co mohl dělat?
Byl upřímnej.
Tak, jak jsem chtěla.
A z pocitu provinilosti mi prokazuje jistou míru náklonnosti

Asi je na čase spálit další most.

zbytečně aktuální flashback

30. srpna 2017 v 18:36 | polly |  →Moje remci
Z deníku 2011:
"Po zemi se povalují cáry plátna obrazu,
jenž roztrhal se po nečekaném nárazu
reality - té nemilosrdné vdovy.
Kdy přijde a ohlásí se, kdo ví?
Neprávem si nás vybíjí svůj vztek,
a pak jakoby nás život za sebou vlek'.
Ve svědomí objeví se života bilance,
nesouce s sebou trpkosti esence.
Shrbená ženština pokouší se malbu slepit,
ale už nevypadá, jak původně se mohla jevit.
Trhliny obrazu bijí ji do očí,
jenž celkovému zjevu díla nesvědčí.
V hlavě Klusovo ,,Chybíš mi" stále jí zní,
snaží se potlačit, co bouří se v ní.
Ve vzduchu poslední domněnky visí,
v momentě zpovědi naděje mizí.
Už pozdě je říkat si různá kdyby,
když už se dopustila nevratné chyby.
Na stole hořké bonboniéry plato.
Už ví, že mluviti stříbro, mlčeti zlato."


(ne)čisto v deníku

30. srpna 2017 v 18:03 | polly |  →Moje remci
21.7.
Je čisto, je jasno.
A stále neklidno.
Měla jsem včera chuť všechny ty centimetry, který nás od sebe dělily, vyhodit do povětří.
Zrušit všechny jednotky, měřící vzdálenost.

-

22.7.
Nah!
Sereš mě. Ani nevíš, jak!
Sere mě, jak jsi v milionech věcí nerozhodnej, ale v týhle jediný máš takový brutální jasno.
JAK TO?!
Nerozumím ti.
Nerozumím tomu, co chceš.
Nerozumím tomu, co cítíš.
Když to nefunguje tak, jak jsem si myslela, tak jak tedy?
Kde se tedy bere láska, kdyš ne v hlubokém (po)rozumnění a fyzické přitažlivosti?
Pořád ta samá otázka!

-

1.8.
Přiměj ho přesně tak nesnesitelně toužit po mně.
Přesně takovou posedlostí, která pronásleduje na každým kroku, infikuje každou myšlenku, nedá spát.
Přinuť ho šílet v smršti všech těch myšlenek a polonaplněných představ.
Chci aby se cítil stejně nemocnej a paralizovanej.
chycenej v pasti.

Bitter-sweet symphony

31. července 2017 v 13:57 | Živa |  →Moje remci
Na dnešek se mi o tobě zdálo.
Znovu.
Líbali jsme se, přestože tvrdíš, že líbáš jen ty, které miluješ.

Pojď sem.
Ja vím.
Máš hlad.
Ššššš.
Nasytím tě.
Povol.
Tiskni mi stehna, jak chceš.
V tý síle je opravdovost.
Život!
Do hajzlu se sebeovládáním!
Už není co ztratit.

Vidím, jak v dlani drtíš mý vlasy v prach. Při tom ukusuješ z pravý krkavice.
Jak chutná?
Cítíš hořkost?
To je hořkost, co mi pění v tepnách...
...z nedostatku tebe.
Omamné, že?
Bitter-sweet symphony...

Tak pojď a zahraj si na mně!


Dimenze deště

29. června 2017 v 7:00 | polly |  →Moje remci

S deštěm, jako odlišnou dimenzí světa, přichází i totálně jiná dimenze toho idylického přátelství. Dávno vyříkané i zamlčené. Vyřešené i absolutně nepojmenované. Děsivé a magicky přitažlivé.
Jak moc se dá odlišit čistě pudové bažení po něčem z důvodu tristního nedostatku od touhy jedinečné, rozvíjející, vystavěné na mnohem pevnějších základech?
Nedotýkej se ho, nedívej se na něj, nedotýkej se sebe...jinak oba zemřete v absolutní excitací.
Tma. Dvě bytosti, jejichž dech střídaný bezdeším si je vzájemně vzdálen maximálně tři metry. Jejich myšlenky jsou ale zároveň víc než v těsném kontaktu.
Tak pojď a vezmi si ji!
Tak běž a dostaň ho!
Teď!
V té černé slepotě uslyšíš, jak se její ponožky s každým krokem zakousnou do koberce.
Posadím se k němu, vezmu ho za ruku....
...ne, k tomu nemůže dojít
Přistoupí k oknu, jehož výhled zakrývá strom. Její zrak ale rozehrává zcela jiný scénář.
Balancuje nad propastí.
-
První krok!
-
"Spíš?"
-
Nic.
-
Možná se šepot ztratil v dešti.
-
Bože, co to dělám?!
-
Sklenice vody.
-
Další kolo tohohle hazardu.
-
"Spíš?"
-
Nic
-
Končíme
-
Konečně ráno!
-
Ale ten pitomej déšť ještě neustal.

Dívku či ženu

13. června 2017 v 16:00 | polly
Chceš dívku či ženu?
Budu každičkou tvou myšlekou.
Chceš vzrušení nebo něhu?
Všechno svedu.
Svedu i tebe
k věcem, o kterých sis jenom snil.
Chceš lásku nebo přítele?
Co cítíš když přivoníš?
Parfém nebo něco víc?
Řekni, co cítíš,
kdž jsme si blíž.

Nabízím se ti troufale,
jsem vůči tobě bezmocná.
Jsem paleta plná barev,
který jsi zatim nepoznal.
Ty a já patříme k sobě.
Nejsem sama, kdo to ví.
Přiznej si to po tak dlouhý době
a chtěj mě ať jem kdokoliv.

Chceš dívku či ženu?
Sama nevím, kdo jsem.
Možnám nemám žádnou cenu,
když vidim tvůj nezájem.
Co cítíš když přivoníš?
Parfém nebo něco víc?
Řekni, co cítíš,
kdž jsme si blíž.

Text písně "Dívku či ženu" od Brigity a Štěpána, hovořící za mé myšlenkové pochody.

Dotknout se

21. května 2017 v 23:03 | polly |  →Moje remci
Včera večer jsem se k tobě tiskla v domnění, že čím blíž ti budu,
tím spíš pochopím,
tím spíš tě upoutám,
tím spíš se zachráním.

Bloudila jsem tvými vlasy s touhou dotknout se tvých myšlenek.
Líbala jsem tvoji kůži s nadějí, že z ní slíbám tvé nečitelné pocity.
Slepecky jsem prsty mapovala rysy tvého obličeje ve snaze vytvořit si reálný obraz tvé osoby.

Má domnělá bezvýznamnost v tvýhch očích mě přivádí k šílenství.
Přesto se ti nabízím.
Ve víře že, tím dalším
dotekem,
polibkem,
ještě o něco těsnějším objetím
něco skrytého pod pláštěm z kůže, pod kostrou obalenou svaly a protkanou cévami vyčtu a pochopím.
ŽE SE TĚ DOTKNU CELE.

(http://www.deviantart.com/art/hug-405929168)

Celý den jsem pak před zrcadlem zpytovala svědomí a ujištovala se, že tvoje stopy na mém krku jsou reálné.
Že včerejšek byl reálný.
Že včerejšek byl pravda.
Pravda, která bych si přála aby byla pravdou.

Teď, když se nikdo nedívá, už jen sedím, úporně se soustředím na okamžik, kdy jsem se k tobě tiskla tak moc, že nás nemohla dělit ani jediná z molekul vzduchu.
Jako by se ta vzpomínka mohla opět zhmotnit.
Jako by ses mi díky téhle mé křečovité snaze mohl právě teď objevit v náručí.
.
teď
..
Teď
...
TEĎ
----
TEĎ!
..............

Morální smetiště

16. dubna 2017 v 9:31 | Polly |  →Moje remci
Chladný ráno na maloměstě.
Nebo spíš vesnice, která si zakomplexovaně nese status města.
V ulicích vylidníno a psi hloupě štěkaj zpoza plotů, který jim ohraničujou svět.
Dostanu se k rybníku, jenž mi vymaluje dokonalý výhled na "zvířecí" hory, a už bych se skoro chtěla rozplývat nad malebností tohoto důvěrně známého místa.

Ale je to tam zakořeněný.
Příběhy obyvatel týhle nikam nepatřící plochy proměňujou chvíli ve vlny nechutě.
S každým návratem domů si můžu být téměř stoprocentně jistá, že se dozvím o dalším podvodu, rozpadlým manželství nebo jiný zvrácenosti.

Ti, kteří nás vychovávali,
kteří nám vštěpovali pojmy DOBRO nebo ZLO,
kteří se tvářili, že ví nejlíp, co je pro nás to dobré,
kteří nás dokonce trestali a šikanovali za naše poklesky...
to jsou přesně ti pokrytci, jejichž životy se podobaj smetišti plnýmu hnijících morálních poklesků.

Otec od rodiny, co na zábavách osahává mladé dívky.
Otec od rodiny, co připravil těsně zletilou holku o panenství.
Otec od rodiny, co spí se svojí sousedkou.
Otec od několika rodin.
Otec alkoholik.
Otec, který zabil svou manželku přímo jejím dětem před očima.

Matka od rodiny, co si nechá udělat nový dítě od mlaďáka.
Matka od rodiny, co co si vysoudí děti do vlastní péče a pak je odhodí zpátky svýmu ex.
Matka od rodiny, co psychicky vydírá svoje děti.
Matka od několika rodin.
Matka, která za sebe nutí rozhodovat svou dceru.
Matka koketa.

ZVRÁCENÝ

"Být šťastně rozvedený/á" je teď oblíbená věta. Ženský odcházej od rodin. Chlapi odcházej od rodin.
Neumí mluvit, neumí poslouchat.
Všichni spí se všema a mít děti s několika partnerama není problém.
Čerstvá manželství se plesníví už ve svých počátcích.
Idylka na zvracení.
Morální hodnoty selhaly.

http://www.deviantart.com/art/Municipal-dump-Yerevan-208160253

Ale co, ranní studenej větřík znásilněnou morálku odvane a my můžeme vesele zase začít znova.