vzorec bestie

20. září 2017 v 1:50 | polly |  →Moje remci
jsem sexuální objekt.
oběť svého vlastního lascívního chování
jaké to prohlídnutí
za co stojím?
a za kolik?

do teď se všichni ti muži zdáli jako souhra náhod.
věci ale začínají být trpce jasné.

Až teď chápu všechny omluvy toho posledního z nich.
"Promiň, už se tě nedotknu"
Vlastně ve skutečnosti říkal
"Promiň, že tě využívám"

Používá mě a cítí se za to provinile.
Jsem nástrojem.
plním svůj účel brilantně.
uspokojení do dne nebo na počkání
SAMARITÁNKA

Leží vedle a ze spánku oddechuje.
Co mohl dělat?
Byl upřímnej.
Tak, jak jsem chtěla.
A z pocitu provinilosti mi prokazuje jistou míru náklonnosti

Asi je na čase spálit další most.
 

zbytečně aktuální flashback

30. srpna 2017 v 18:36 | polly |  →Moje remci
Z deníku 2011:
"Po zemi se povalují cáry plátna obrazu,
jenž roztrhal se po nečekaném nárazu
reality - té nemilosrdné vdovy.
Kdy přijde a ohlásí se, kdo ví?
Neprávem si nás vybíjí svůj vztek,
a pak jakoby nás život za sebou vlek'.
Ve svědomí objeví se života bilance,
nesouce s sebou trpkosti esence.
Shrbená ženština pokouší se malbu slepit,
ale už nevypadá, jak původně se mohla jevit.
Trhliny obrazu bijí ji do očí,
jenž celkovému zjevu díla nesvědčí.
V hlavě Klusovo ,,Chybíš mi" stále jí zní,
snaží se potlačit, co bouří se v ní.
Ve vzduchu poslední domněnky visí,
v momentě zpovědi naděje mizí.
Už pozdě je říkat si různá kdyby,
když už se dopustila nevratné chyby.
Na stole hořké bonboniéry plato.
Už ví, že mluviti stříbro, mlčeti zlato."


(ne)čisto v deníku

30. srpna 2017 v 18:03 | polly |  →Moje remci
21.7.
Je čisto, je jasno.
A stále neklidno.
Měla jsem včera chuť všechny ty centimetry, který nás od sebe dělily, vyhodit do povětří.
Zrušit všechny jednotky, měřící vzdálenost.

-

22.7.
Nah!
Sereš mě. Ani nevíš, jak!
Sere mě, jak jsi v milionech věcí nerozhodnej, ale v týhle jediný máš takový brutální jasno.
JAK TO?!
Nerozumím ti.
Nerozumím tomu, co chceš.
Nerozumím tomu, co cítíš.
Když to nefunguje tak, jak jsem si myslela, tak jak tedy?
Kde se tedy bere láska, kdyš ne v hlubokém (po)rozumnění a fyzické přitažlivosti?
Pořád ta samá otázka!

-

1.8.
Přiměj ho přesně tak nesnesitelně toužit po mně.
Přesně takovou posedlostí, která pronásleduje na každým kroku, infikuje každou myšlenku, nedá spát.
Přinuť ho šílet v smršti všech těch myšlenek a polonaplněných představ.
Chci aby se cítil stejně nemocnej a paralizovanej.
chycenej v pasti.
 


Bitter-sweet symphony

31. července 2017 v 13:57 | Živa |  →Moje remci
Na dnešek se mi o tobě zdálo.
Znovu.
Líbali jsme se, přestože tvrdíš, že líbáš jen ty, které miluješ.

Pojď sem.
Ja vím.
Máš hlad.
Ššššš.
Nasytím tě.
Povol.
Tiskni mi stehna, jak chceš.
V tý síle je opravdovost.
Život!
Do hajzlu se sebeovládáním!
Už není co ztratit.

Vidím, jak v dlani drtíš mý vlasy v prach. Při tom ukusuješ z pravý krkavice.
Jak chutná?
Cítíš hořkost?
To je hořkost, co mi pění v tepnách...
...z nedostatku tebe.
Omamné, že?
Bitter-sweet symphony...

Tak pojď a zahraj si na mně!


Dimenze deště

29. června 2017 v 7:00 | polly |  →Moje remci

S deštěm, jako odlišnou dimenzí světa, přichází i totálně jiná dimenze toho idylického přátelství. Dávno vyříkané i zamlčené. Vyřešené i absolutně nepojmenované. Děsivé a magicky přitažlivé.
Jak moc se dá odlišit čistě pudové bažení po něčem z důvodu tristního nedostatku od touhy jedinečné, rozvíjející, vystavěné na mnohem pevnějších základech?
Nedotýkej se ho, nedívej se na něj, nedotýkej se sebe...jinak oba zemřete v absolutní excitací.
Tma. Dvě bytosti, jejichž dech střídaný bezdeším si je vzájemně vzdálen maximálně tři metry. Jejich myšlenky jsou ale zároveň víc než v těsném kontaktu.
Tak pojď a vezmi si ji!
Tak běž a dostaň ho!
Teď!
V té černé slepotě uslyšíš, jak se její ponožky s každým krokem zakousnou do koberce.
Posadím se k němu, vezmu ho za ruku....
...ne, k tomu nemůže dojít
Přistoupí k oknu, jehož výhled zakrývá strom. Její zrak ale rozehrává zcela jiný scénář.
Balancuje nad propastí.
-
První krok!
-
"Spíš?"
-
Nic.
-
Možná se šepot ztratil v dešti.
-
Bože, co to dělám?!
-
Sklenice vody.
-
Další kolo tohohle hazardu.
-
"Spíš?"
-
Nic
-
Končíme
-
Konečně ráno!
-
Ale ten pitomej déšť ještě neustal.

Dívku či ženu

13. června 2017 v 16:00 | polly
Chceš dívku či ženu?
Budu každičkou tvou myšlekou.
Chceš vzrušení nebo něhu?
Všechno svedu.
Svedu i tebe
k věcem, o kterých sis jenom snil.
Chceš lásku nebo přítele?
Co cítíš když přivoníš?
Parfém nebo něco víc?
Řekni, co cítíš,
kdž jsme si blíž.

Nabízím se ti troufale,
jsem vůči tobě bezmocná.
Jsem paleta plná barev,
který jsi zatim nepoznal.
Ty a já patříme k sobě.
Nejsem sama, kdo to ví.
Přiznej si to po tak dlouhý době
a chtěj mě ať jem kdokoliv.

Chceš dívku či ženu?
Sama nevím, kdo jsem.
Možnám nemám žádnou cenu,
když vidim tvůj nezájem.
Co cítíš když přivoníš?
Parfém nebo něco víc?
Řekni, co cítíš,
kdž jsme si blíž.

Text písně "Dívku či ženu" od Brigity a Štěpána, hovořící za mé myšlenkové pochody.

Dotknout se

21. května 2017 v 23:03 | polly |  →Moje remci
Včera večer jsem se k tobě tiskla v domnění, že čím blíž ti budu,
tím spíš pochopím,
tím spíš tě upoutám,
tím spíš se zachráním.

Bloudila jsem tvými vlasy s touhou dotknout se tvých myšlenek.
Líbala jsem tvoji kůži s nadějí, že z ní slíbám tvé nečitelné pocity.
Slepecky jsem prsty mapovala rysy tvého obličeje ve snaze vytvořit si reálný obraz tvé osoby.

Má domnělá bezvýznamnost v tvýhch očích mě přivádí k šílenství.
Přesto se ti nabízím.
Ve víře že, tím dalším
dotekem,
polibkem,
ještě o něco těsnějším objetím
něco skrytého pod pláštěm z kůže, pod kostrou obalenou svaly a protkanou cévami vyčtu a pochopím.
ŽE SE TĚ DOTKNU CELE.

(http://www.deviantart.com/art/hug-405929168)

Celý den jsem pak před zrcadlem zpytovala svědomí a ujištovala se, že tvoje stopy na mém krku jsou reálné.
Že včerejšek byl reálný.
Že včerejšek byl pravda.
Pravda, která bych si přála aby byla pravdou.

Teď, když se nikdo nedívá, už jen sedím, úporně se soustředím na okamžik, kdy jsem se k tobě tiskla tak moc, že nás nemohla dělit ani jediná z molekul vzduchu.
Jako by se ta vzpomínka mohla opět zhmotnit.
Jako by ses mi díky téhle mé křečovité snaze mohl právě teď objevit v náručí.
.
teď
..
Teď
...
TEĎ
----
TEĎ!
..............

Morální smetiště

16. dubna 2017 v 9:31 | Polly |  →Moje remci
Chladný ráno na maloměstě.
Nebo spíš vesnice, která si zakomplexovaně nese status města.
V ulicích vylidníno a psi hloupě štěkaj zpoza plotů, který jim ohraničujou svět.
Dostanu se k rybníku, jenž mi vymaluje dokonalý výhled na "zvířecí" hory, a už bych se skoro chtěla rozplývat nad malebností tohoto důvěrně známého místa.

Ale je to tam zakořeněný.
Příběhy obyvatel týhle nikam nepatřící plochy proměňujou chvíli ve vlny nechutě.
S každým návratem domů si můžu být téměř stoprocentně jistá, že se dozvím o dalším podvodu, rozpadlým manželství nebo jiný zvrácenosti.

Ti, kteří nás vychovávali,
kteří nám vštěpovali pojmy DOBRO nebo ZLO,
kteří se tvářili, že ví nejlíp, co je pro nás to dobré,
kteří nás dokonce trestali a šikanovali za naše poklesky...
to jsou přesně ti pokrytci, jejichž životy se podobaj smetišti plnýmu hnijících morálních poklesků.

Otec od rodiny, co na zábavách osahává mladé dívky.
Otec od rodiny, co připravil těsně zletilou holku o panenství.
Otec od rodiny, co spí se svojí sousedkou.
Otec od několika rodin.
Otec alkoholik.
Otec, který zabil svou manželku přímo jejím dětem před očima.

Matka od rodiny, co si nechá udělat nový dítě od mlaďáka.
Matka od rodiny, co co si vysoudí děti do vlastní péče a pak je odhodí zpátky svýmu ex.
Matka od rodiny, co psychicky vydírá svoje děti.
Matka od několika rodin.
Matka, která za sebe nutí rozhodovat svou dceru.
Matka koketa.

ZVRÁCENÝ

"Být šťastně rozvedený/á" je teď oblíbená věta. Ženský odcházej od rodin. Chlapi odcházej od rodin.
Neumí mluvit, neumí poslouchat.
Všichni spí se všema a mít děti s několika partnerama není problém.
Čerstvá manželství se plesníví už ve svých počátcích.
Idylka na zvracení.
Morální hodnoty selhaly.

http://www.deviantart.com/art/Municipal-dump-Yerevan-208160253

Ale co, ranní studenej větřík znásilněnou morálku odvane a my můžeme vesele zase začít znova.

Einaudiho ranní poetično

31. října 2016 v 8:24 | Polly |  →Moje remci
Ráno, kdy tě probudí mrzutá myšlenka, že nebýt tvý spolubydlící, mohl bys ještě spát.
V termohrnku rooibos odněkud z jižní Afriky a jdeš na balkon mrznout a pokoušet se zlepšit reputaci tohohle dne.
Očima téměř neprosupný mlíko a za ním někde v dálce žlutý oko, kde asi tušíš slunce. Někde tam asi bude, neboť v opačným případě by ti byla asi tak stonásob větší zima.
Ludovico dělá z takovýho rána nadpřirozeně poetičnou záležitost...kouzelník.
Z tý hustý mlhy vidim trčet vzhůru pár pařátů elektrickýho vedení a na jedno se uvelebí jakýsi opeřenec. Tak jako já. Oba si hovíme každý na svým bydlu a v různým stupni okouzlení vnímáme tuhle ranní kompozici...Tak už jsme DVA.
A pak jenom maličko zvednu hlavu vzhůru a vidím na nebi bíle křižovatky stovek lidí, kteří tu po zážitku téhle ranní symfonie zanechali na přechodnout dobu své stopy. AHoj, tak už je nás MNOHO!
Na okraji u zábradlí našeho balkonu se třese holub a tiskne svý opeřený tělíčko k dřevěný příčce, jako by chtěl ze sluchátek zachytit alespoň zbytky Ludovicova nadání, který k němu na tu vzdálenost ale nemůžu proniknout.
Společně s českou metropolí vstávaj a probouzej se k životu i koutky mýho úsměvu.
Mějte hezký den!


Věčný epitaf

3. července 2016 v 0:20 | Polly |  →Moje remci
Slunce ve spěchu soumrak líbá,
vduchu najednou ve měchu není.
Blázen, kdo urputně se vyhýbá
trpkému políbení.

Ač trpké, přec některým slastné je
- těm, jimž umožní snění.
Ty potom spásou svou omyje
sladké políbení


Anarchie dne...

21. května 2016 v 10:42 | polly |  →Moje remci
...dát na maso koření "Grilovaná zelenina"

Jak debilové přicházejí o peníze

8. května 2016 v 16:21 | dement |  →Moje remci
Na rovinu říkám, že se mi chce brečet. Řvát. Lamentovat na svojí debilitou.

Z dnešního krásnýho dne jsem si udělala jednu velkou super nepohodlnou cestu s Českýma Drahama...a vlastně kdyby jenom s nima.
Jak jsem krásně od rána stíhala sbalit, koupit kytku (jako správně vychované dítě své matky), dojet do Velenic a koupit si boty, tak přesně v opačném duchu se nesla mobilizace mých přebytečných hmotných statků směrem do Prahy.

Nutno říct, že bez mojí mamky a strejdy, by mi ten vlak ujel. Díky nim jsem ale měla možnost, s hromadou adrenalinu v krvi a spoustou uštěpačných poznámek na mojí adresu, nastoupit do zamýšleného vlaku.
Takže sedím, vyndavám speciální kombinaci studentských a dospěláckých lístků, mezi kterýma ale chybí ten jeden zmiňující hlavní metropoli. Můj zatemněnej mozek prostě na přepážce zformuloval jiný požadavek, než ten potřebný.
Než na průvodčího konečně vyzvracím, jakou že to jízdenku od něj vlastně potřebuju, stíhám si spočítat, že to moje super zvýhodněný jízdný mě vyjde mnohem dráž, než by zaplatil jakýkoliv dospělý sólo-kapr bez IN-karty. Potom je věta "Z Budějc do Tábora pojedete autobusem" konečnou ránou pod pás. To je mi panečku výhra, tohle krásně idilický dobrovolný cestování!

V tomhle stavu truchlení se mi na základě volných asociací vybavil můj čerstvý cestovní poklesek ze čtvrtka, kdy původní plán - jet domu ve čtyři Studentem - byl překažen mojí solidárností a smyslem pro týmové hráčství. Takže zatímco jsem byla za kolegyni v práci a běhala v milostném trojúhelníku "recepce-poradci-kopírka" jako stižená ADHD syndromem, vesele mi utíkal čas na stornování mé předplacené jízdenky. Asi není potřeba dodávat, že jsem na tu rezervaci zapomněla jako na smrt, takže bych za normálních okolností žila svůj ubohý život vesele dál. Jenže! Student Agency (v tenhle moment vlastně už jen Regio Jet) má krásnou vlastnost starat se o své klient tak dobře, že se rozhodli pohřbít mý mínění o mý inteligenci průzkumovým e-mailem, jehož prostřednictvím se mě tázali, jak že se mi líbila čtvrteční jízda s jejich společností.
MOC!

Takže ačkoliv jsem měla v úmyslu v rámci psychologických obranných mechanismů čtvrteční organizační selhání vytěsnit, dnešní zážitky krásně komplexně vykreslily celou tragi(komi)čnost mých organizačních schopností.

Znovu opakuji, chce se mi nad mou debilitou brečet.

Hlavně že mám nový boty!

Facepalm as fu*k