Listopad 2012

Závist - trestuhodná?

29. listopadu 2012 v 23:16 | Polly |  →Moje remci
Víte, mívám takové zvláštní stavy, kdy si připadám úplně bezceně, neužitečně, tak nějak prostě zbytečně. Nevidím smysl ve věcech, který dělám dnes a denně, říkám si, jak to se svým životem vlastně nakládám.
V takových situacích si představuju, že jsem na sklonku svýho promrhanýho života, že kdybych právě v tu chvílii umřela, ůbec by mi to nevadilo a pravděpodobně ani nikomu jinýmu.

Když se muj život většinově přestěhoval v prváku na intr do Budějc, říkala jsem si, že právě teď prostě musí začít ten život. Jenže já furt tak nějak čekala a záviděla svý nejlepší kámošce (se kterou sdílím na intru pokoj) její super třídu, který nechyběl takovej ten nadhled nad školou, kreativita, odhodlání užít si středoškolskou etapu úplně nejvíc. Tak jsem prvák prozáviděla. A taky proučila, aniž bych věděla, proč.

Druhák byla jedna děsivá deprese a třeťák velká rekonvalescence, při který jsem si začala uvědomovat, že jsem vlastně úplně prázdnej člověk, kterej to nemá v hlavě v pořádku.

A letos už jsem se rozhodla, že se sebou vážně musím začít něco dělat. Čtvrt roku v prdeli, sedím po roce u deníčku a mám svůj původní stav. Připadám si úplně neskutečně sama, závidím svojí spolubydlící Míše její množství přřátel a takovej nějakej nadhled a Marcelce, jak se dokázala osamostatnit a vyvořit si svůj novej život. Nicol zavidím její uspořádání hodnot, Terce její nespoutaný rozhodnutí si užívat a Lůce její stanovený cíl. A nakonec Romanovi jeho neskutečnou ambicióznost, schopnosti a vůbec nejvíc jeho nezávislost názoru a schopnost kritickýho myšlení. Já mám totiž pořád pocit, že názory neustále od někoho přejímám.
Prostě závidím

Tak bych chtěla vědět, jestli to je takovej hřích ta závist...myslíte, že jo?
Neni to tak, že bych to těm lidem nepřála...to vůbec ne. Právě naopak. Jen prostě, to co jsem tu vyjmenovala, bych taky strašně chtěla.
Protože si myslím, že kdybych to všechno spojila, naplnilo by mě to a třeba bych byla šťastná. A v tom vidím smysl života.

Ale smysl života by asi neměl být tak úzce spjat se závistí, ne?

Někdy si říkám, že jsem zralá na psychologa (nebo psychiatra?).
Vy ne?
Co si o tom myslíte? Měla bych se jít léčit?