Prosinec 2013

Zrní v kostele

23. prosince 2013 v 15:21 | Polly |  →Moje remci


Mám ráda kostely.
Mám je ráda stejně jako všechny historický stavby a vlastně jako všechny starý věci...
Na člověka vždycky dejchne vůně dávných dob minulých. Ty věci, stavby mají svojí duši, svou pamět, svou moudrost.

Proto byl koncert Zrní v kostele tak očekávanou senzací - představa spojení tak úžasně melodický a působivý hudby se stavbou, jenž si vybuduje respekt už jen tím, že sama o sobě prostě je a existuje.

Všechny světla zhasnou.
V očekávání upíráš zrak na místo, kde ve tmě tušíš podium. Očima se snažíš proniknout tou černo černou oponou.
A v tom se z aparatury ozvě tichý hlas, který tak pomalu pomaloučku zpívá:
,,Padají, padají jako jabloně...
lidi - jabloně, s větvemi k nebi, v sadě."
Ale na podiu se vůbec nic neděje.
Hlavy lidí před tebou se otáčejí a hledí kamsi ke stropu. Takže i ty se otočíš.
Tvůj pohled spočine na balkoně - na nasvýcených varhanách, za nimiž trčí hlava Honzy Ungra.
V těch hladkých, klouzavých tónech cítíš bolestivé pády jabloní - lidí.
A v tom se o své místo v písni sebejistě přihlásí varhany. Někompromisně zaplní všechny tvoje myšlenkový pochody. K bolestný slovům se tak přidává bezútišný žal...přísahal bys, že v tu chvíli se ti zastavily všechny tvoje životní funkce.
Máš pocit, že každým okamžikem musí přijít jakýsi "boží trest". Jsi spoután a uvězněn melodií písně.


...absolutně paralizován a zkroušen jako v moci Krysařovy píšťaly...