Červen 2015

Nesnáším loučení

14. června 2015 v 22:46 | (bez)nadějný umělec |  →Moje remci
Zápisek z deníku

Zase jeden z těch smutnejch dnů, kdy musí dát na dalších pár týdnů sbohem své domovině. Ráno najde od ségry poskládaný věci ze sušáku na posteli. Myslela, že zase nebude stíhat. Jenže ona stíhá, je jenom (jako vždycky v tyhle chmurný dny) apatická, bez chuti po jakýkoliv aktivitě.


Byt je prázdnej, že i myšlenky, kterých je naopak neovladatelně moc, mají svou ozvěnu.


Když konečně po dvou hodinách nacpe celý svůj mikrosvět do vypůjčený krosny, neochotně si obleče kabát, zachumlá se do šátku a vyráží do nehostinného světa. Jako babiččina deka ji obejme teplý vzduch, který se snaží rozehnat její zádumčivost. Nepatrně pozvedne právý koutek úst, jako odpověď, že "jo", že je to lepší. A tak nechává za svými zády šedou oprýskanou bytovku, která jí ale nikdy nebude připada ošklivá.


Na vlakovým nástupišti pak přes rybník pozoruje věrně známé panorama zalesněných hor, symbol jejího domova.
Již poprvních pár metrech, které vlak ve směru do městské džungle odplazí, jí tento (konejšivý) výhled zastoupí řady nehybných stromů. "Je na čase se rozloučit", jako by říkaly. A tak znovu tvář otočí na druhou stranu a nechá teplé prsty slunce, aby ji konejšivě hladily po ztrápené tváři.


"Dobrý den. Prosím vás, jednou studentskou do Prahy"