Srpen 2017

zbytečně aktuální flashback

30. srpna 2017 v 18:36 | polly |  →Moje remci
Z deníku 2011:
"Po zemi se povalují cáry plátna obrazu,
jenž roztrhal se po nečekaném nárazu
reality - té nemilosrdné vdovy.
Kdy přijde a ohlásí se, kdo ví?
Neprávem si nás vybíjí svůj vztek,
a pak jakoby nás život za sebou vlek'.
Ve svědomí objeví se života bilance,
nesouce s sebou trpkosti esence.
Shrbená ženština pokouší se malbu slepit,
ale už nevypadá, jak původně se mohla jevit.
Trhliny obrazu bijí ji do očí,
jenž celkovému zjevu díla nesvědčí.
V hlavě Klusovo ,,Chybíš mi" stále jí zní,
snaží se potlačit, co bouří se v ní.
Ve vzduchu poslední domněnky visí,
v momentě zpovědi naděje mizí.
Už pozdě je říkat si různá kdyby,
když už se dopustila nevratné chyby.
Na stole hořké bonboniéry plato.
Už ví, že mluviti stříbro, mlčeti zlato."


(ne)čisto v deníku

30. srpna 2017 v 18:03 | polly |  →Moje remci
21.7.
Je čisto, je jasno.
A stále neklidno.
Měla jsem včera chuť všechny ty centimetry, který nás od sebe dělily, vyhodit do povětří.
Zrušit všechny jednotky, měřící vzdálenost.

-

22.7.
Nah!
Sereš mě. Ani nevíš, jak!
Sere mě, jak jsi v milionech věcí nerozhodnej, ale v týhle jediný máš takový brutální jasno.
JAK TO?!
Nerozumím ti.
Nerozumím tomu, co chceš.
Nerozumím tomu, co cítíš.
Když to nefunguje tak, jak jsem si myslela, tak jak tedy?
Kde se tedy bere láska, kdyš ne v hlubokém (po)rozumnění a fyzické přitažlivosti?
Pořád ta samá otázka!

-

1.8.
Přiměj ho přesně tak nesnesitelně toužit po mně.
Přesně takovou posedlostí, která pronásleduje na každým kroku, infikuje každou myšlenku, nedá spát.
Přinuť ho šílet v smršti všech těch myšlenek a polonaplněných představ.
Chci aby se cítil stejně nemocnej a paralizovanej.
chycenej v pasti.