Duben 2018

Bosá poezie

17. dubna 2018 v 5:31 | Živa |  →Moje remci
Když jsme klopýtali z bytu,
nechala jsem boty v předsíni.
A nohy napospas
realitě toho večera.
Po studený dlažbě dupaly k výtahu,
tam se zastavily,
narazily do bot, ve kterých
jsi měl spořádaně obutý
ty svoje trochu plochý
a trochu chromý chodidla.
Přes ty nedbale zavázaný boty
bylo jasný,
že i ty tvoje nohy jsou
živý až manický.
Stejně jako ty mý.
Shora bylo slyšet jenom sykání.
"Pssst!"
A tlumený,
rukou přidušený
chichotání.
Pořád mi překážely ty tvoje boty.
Tak jsem na ně šlapala.
A cítila uvnitř zavřený
prsty tvoje,
nervozní a vzrušený.
Dokud výtah nezastavil v přízemí.
Holý plosky se vesele rozcupitaly
k východu.
Cítit beton chodníku znamenalo
být konečně
VENKU,
NA SVOBODĚ,
ale ne dost
NAŽIVU!
Dál zběsile uháněly.
Ale dost pomalu na to,
aby jim ty tvoje lazarský
stačily.
Potom seskočit z obrubníku,
pár bodavých stop
do štěrku,
očistit ve vyhublým pruhu trávy
a rozvážný krok na kolejnici.
Chladnou, pěkně oblou a hladkou.
Teď už jsem na ní balancovala
oběma nohama.
Potom přeskočit
na druhou kolejnici, když se tvý
boty blížily.
(Možná takhle čekají na kolejích bosý nohy sebevrahů. Špičky jejich palců koukaj v noci za nekonečnem železniční trati. Čekaj na vysvobození. Na to je ale dnes moc veselo.)

Pak hop dolů
za koleje
kde tráva je
zelenější.
Ach!
Krásně vlhká a studená
Holý plosky
doplavou k nejbližšímu stromu
- majáku v tomhle pulnočním moři života -
jednu
zaryju do kúry kmene
a druhá
se zaboří do hlíny pod ním.
A to už jsou
tvoje boty taky na místě (jedna normální a druhá sešmajdaná).
Tři chodidla,
z toho dvě obutý,
na zemi,
vzrušením rozechvělý
si překáží
a někde kousek nad nimi je najednou spoustu nečekaný lásky.


Lásky,
na kterou se vlastně čekalo už roky
a která se rozplyne
v ranní kocovině.