→Moje remci

Bosá poezie

17. dubna 2018 v 5:31 | Živa
Když jsme klopýtali z bytu,
nechala jsem boty v předsíni.
A nohy napospas
realitě toho večera.
Po studený dlažbě dupaly k výtahu,
tam se zastavily,
narazily do bot, ve kterých
jsi měl spořádaně obutý
ty svoje trochu plochý
a trochu chromý chodidla.
Přes ty nedbale zavázaný boty
bylo jasný,
že i ty tvoje nohy jsou
živý až manický.
Stejně jako ty mý.
Shora bylo slyšet jenom sykání.
"Pssst!"
A tlumený,
rukou přidušený
chichotání.
Pořád mi překážely ty tvoje boty.
Tak jsem na ně šlapala.
A cítila uvnitř zavřený
prsty tvoje,
nervozní a vzrušený.
Dokud výtah nezastavil v přízemí.
Holý plosky se vesele rozcupitaly
k východu.
Cítit beton chodníku znamenalo
být konečně
VENKU,
NA SVOBODĚ,
ale ne dost
NAŽIVU!
Dál zběsile uháněly.
Ale dost pomalu na to,
aby jim ty tvoje lazarský
stačily.
Potom seskočit z obrubníku,
pár bodavých stop
do štěrku,
očistit ve vyhublým pruhu trávy
a rozvážný krok na kolejnici.
Chladnou, pěkně oblou a hladkou.
Teď už jsem na ní balancovala
oběma nohama.
Potom přeskočit
na druhou kolejnici, když se tvý
boty blížily.
(Možná takhle čekají na kolejích bosý nohy sebevrahů. Špičky jejich palců koukaj v noci za nekonečnem železniční trati. Čekaj na vysvobození. Na to je ale dnes moc veselo.)

Pak hop dolů
za koleje
kde tráva je
zelenější.
Ach!
Krásně vlhká a studená
Holý plosky
doplavou k nejbližšímu stromu
- majáku v tomhle pulnočním moři života -
jednu
zaryju do kúry kmene
a druhá
se zaboří do hlíny pod ním.
A to už jsou
tvoje boty taky na místě (jedna normální a druhá sešmajdaná).
Tři chodidla,
z toho dvě obutý,
na zemi,
vzrušením rozechvělý
si překáží
a někde kousek nad nimi je najednou spoustu nečekaný lásky.


Lásky,
na kterou se vlastně čekalo už roky
a která se rozplyne
v ranní kocovině.

Zakázaná držení

19. března 2018 v 22:38 | polly
Jako zadržovat dech,
Takový to je nesvádět tě.
Jako držet ruce v kapsách, když bloudím ve tmě.
Jako držet jazyk za zuby a neříct "veď mě".
Držet se a udržet se.
Myslím že toho mám právě tak dost.
Je navýsost jasný, že tohle
je nelegální držení zbraně,
zadržování informací,
zdržování procesu.
Samá zakázaná držení.
Zločin vedle zločinu spáchaný na mně.
Vidím ty barvy až moc sytě.
Držet si tě
je neúnosně zraňující.

Míním sbohem,
když říkám: "Už nikdy u Marcelky bytě".

Plzeňský smutek

28. ledna 2018 v 19:55 | polly
Na shledanou? Nebo sbohem?
Přestože shodní jsme víc než v mnohém,
každý se musíme vydat po jiné různoběžce.
Rozhodnuto pragmaticky, ale na srdci je těžce.
Před očima v tý bídě jen tekutá mlha.
Nevidím na krok.
Včerejšek na zítřky stín vrhá.
Vyjasní se s jarem? Za rok?
Nebo nikdy?
Jímá mě bezedný smutek.
Odchází drahých osm let, jako nejcennější lahev vinoték.
Od večera na dosah není již
ta mužská ruka, kterou v nouzové chvíli zachytíš.
Plané naděje i růže odkvetlé
opadávají a mizí ve světle
lednových pouličních lamp,
po jejichž úpatí kráčí nejsmutnější z plzeňských dam.

Mučila jsem tě celou noc

29. prosince 2017 v 0:17 | polly
Mučila jsem tě celou noc,
týrala tě a drásala ti nervy.
Snad volal jsi o pomoc
i Boha,
ten však o mý hořkosti nic neví.

Prorůstám prsty do tvý mysli
a tahám za nitky tužeb,
co tě souží,
- tvojí fantazie výmysly,
sůl v ranách ješitného muže.
Touží!

S tou žní dotyků
se nakonec utopíme oba.
Na stole pár poházených piků
a odsvlečená hra na perfektního snoba.

Ale ty dej si pozor, žena má dosti sil učinit z tebe nepříčetného blázna,
co kouše se do kloubů v němým výkřiku
a třeští oči do prázdna.
Pozdě pídit se teď po vyníku...

Opíjím se tvojí bezmocností,
tím jak z tvýho dekóru nezbývá vůbec nic,
ani jediná ze tvých ctností.

Ale až moc citu mísí se v tom mém naštvání.
Podívej na na tu ženu,
jen podívej se na ní.
Pro ni máš i slzy cenu.
Jiná strhla by ti vaz bez váhání.

Nakonec leží vedle sebe na posteli dva pološílení.
A cesty zpátky pro ně v tomhle světě dávno není...

vzorec bestie

20. září 2017 v 1:50 | polly
jsem sexuální objekt.
oběť svého vlastního lascívního chování
jaké to prohlídnutí
za co stojím?
a za kolik?

do teď se všichni ti muži zdáli jako souhra náhod.
věci ale začínají být trpce jasné.

Až teď chápu všechny omluvy toho posledního z nich.
"Promiň, už se tě nedotknu"
Vlastně ve skutečnosti říkal
"Promiň, že tě využívám"

Používá mě a cítí se za to provinile.
Jsem nástrojem.
plním svůj účel brilantně.
uspokojení do dne nebo na počkání
SAMARITÁNKA

Leží vedle a ze spánku oddechuje.
Co mohl dělat?
Byl upřímnej.
Tak, jak jsem chtěla.
A z pocitu provinilosti mi prokazuje jistou míru náklonnosti

Asi je na čase spálit další most.

zbytečně aktuální flashback

30. srpna 2017 v 18:36 | polly
Z deníku 2011:
"Po zemi se povalují cáry plátna obrazu,
jenž roztrhal se po nečekaném nárazu
reality - té nemilosrdné vdovy.
Kdy přijde a ohlásí se, kdo ví?
Neprávem si nás vybíjí svůj vztek,
a pak jakoby nás život za sebou vlek'.
Ve svědomí objeví se života bilance,
nesouce s sebou trpkosti esence.
Shrbená ženština pokouší se malbu slepit,
ale už nevypadá, jak původně se mohla jevit.
Trhliny obrazu bijí ji do očí,
jenž celkovému zjevu díla nesvědčí.
V hlavě Klusovo ,,Chybíš mi" stále jí zní,
snaží se potlačit, co bouří se v ní.
Ve vzduchu poslední domněnky visí,
v momentě zpovědi naděje mizí.
Už pozdě je říkat si různá kdyby,
když už se dopustila nevratné chyby.
Na stole hořké bonboniéry plato.
Už ví, že mluviti stříbro, mlčeti zlato."

(ne)čisto v deníku

30. srpna 2017 v 18:03 | polly
21.7.
Je čisto, je jasno.
A stále neklidno.
Měla jsem včera chuť všechny ty centimetry, který nás od sebe dělily, vyhodit do povětří.
Zrušit všechny jednotky, měřící vzdálenost.

-

22.7.
Nah!
Sereš mě. Ani nevíš, jak!
Sere mě, jak jsi v milionech věcí nerozhodnej, ale v týhle jediný máš takový brutální jasno.
JAK TO?!
Nerozumím ti.
Nerozumím tomu, co chceš.
Nerozumím tomu, co cítíš.
Když to nefunguje tak, jak jsem si myslela, tak jak tedy?
Kde se tedy bere láska, kdyš ne v hlubokém (po)rozumnění a fyzické přitažlivosti?
Pořád ta samá otázka!

-

1.8.
Přiměj ho přesně tak nesnesitelně toužit po mně.
Přesně takovou posedlostí, která pronásleduje na každým kroku, infikuje každou myšlenku, nedá spát.
Přinuť ho šílet v smršti všech těch myšlenek a polonaplněných představ.
Chci aby se cítil stejně nemocnej a paralizovanej.
chycenej v pasti.

Bitter-sweet symphony

31. července 2017 v 13:57 | Živa
Na dnešek se mi o tobě zdálo.
Znovu.
Líbali jsme se, přestože tvrdíš, že líbáš jen ty, které miluješ.

Pojď sem.
Ja vím.
Máš hlad.
Ššššš.
Nasytím tě.
Povol.
Tiskni mi stehna, jak chceš.
V tý síle je opravdovost.
Život!
Do hajzlu se sebeovládáním!
Už není co ztratit.

Vidím, jak v dlani drtíš mý vlasy v prach. Při tom ukusuješ z pravý krkavice.
Jak chutná?
Cítíš hořkost?
To je hořkost, co mi pění v tepnách...
...z nedostatku tebe.
Omamné, že?
Bitter-sweet symphony...

Tak pojď a zahraj si na mně!

Dimenze deště

29. června 2017 v 7:00 | polly

S deštěm, jako odlišnou dimenzí světa, přichází i totálně jiná dimenze toho idylického přátelství. Dávno vyříkané i zamlčené. Vyřešené i absolutně nepojmenované. Děsivé a magicky přitažlivé.
Jak moc se dá odlišit čistě pudové bažení po něčem z důvodu tristního nedostatku od touhy jedinečné, rozvíjející, vystavěné na mnohem pevnějších základech?
Nedotýkej se ho, nedívej se na něj, nedotýkej se sebe...jinak oba zemřete v absolutní excitací.
Tma. Dvě bytosti, jejichž dech střídaný bezdeším si je vzájemně vzdálen maximálně tři metry. Jejich myšlenky jsou ale zároveň víc než v těsném kontaktu.
Tak pojď a vezmi si ji!
Tak běž a dostaň ho!
Teď!
V té černé slepotě uslyšíš, jak se její ponožky s každým krokem zakousnou do koberce.
Posadím se k němu, vezmu ho za ruku....
...ne, k tomu nemůže dojít
Přistoupí k oknu, jehož výhled zakrývá strom. Její zrak ale rozehrává zcela jiný scénář.
Balancuje nad propastí.
-
První krok!
-
"Spíš?"
-
Nic.
-
Možná se šepot ztratil v dešti.
-
Bože, co to dělám?!
-
Sklenice vody.
-
Další kolo tohohle hazardu.
-
"Spíš?"
-
Nic
-
Končíme
-
Konečně ráno!
-
Ale ten pitomej déšť ještě neustal.

Dotknout se

21. května 2017 v 23:03 | polly
Včera večer jsem se k tobě tiskla v domnění, že čím blíž ti budu,
tím spíš pochopím,
tím spíš tě upoutám,
tím spíš se zachráním.

Bloudila jsem tvými vlasy s touhou dotknout se tvých myšlenek.
Líbala jsem tvoji kůži s nadějí, že z ní slíbám tvé nečitelné pocity.
Slepecky jsem prsty mapovala rysy tvého obličeje ve snaze vytvořit si reálný obraz tvé osoby.

Má domnělá bezvýznamnost v tvýhch očích mě přivádí k šílenství.
Přesto se ti nabízím.
Ve víře že, tím dalším
dotekem,
polibkem,
ještě o něco těsnějším objetím
něco skrytého pod pláštěm z kůže, pod kostrou obalenou svaly a protkanou cévami vyčtu a pochopím.
ŽE SE TĚ DOTKNU CELE.

(http://www.deviantart.com/art/hug-405929168)

Celý den jsem pak před zrcadlem zpytovala svědomí a ujištovala se, že tvoje stopy na mém krku jsou reálné.
Že včerejšek byl reálný.
Že včerejšek byl pravda.
Pravda, která bych si přála aby byla pravdou.

Teď, když se nikdo nedívá, už jen sedím, úporně se soustředím na okamžik, kdy jsem se k tobě tiskla tak moc, že nás nemohla dělit ani jediná z molekul vzduchu.
Jako by se ta vzpomínka mohla opět zhmotnit.
Jako by ses mi díky téhle mé křečovité snaze mohl právě teď objevit v náručí.
.
teď
..
Teď
...
TEĎ
----
TEĎ!
..............

Morální smetiště

16. dubna 2017 v 9:31 | Polly
Chladný ráno na maloměstě.
Nebo spíš vesnice, která si zakomplexovaně nese status města.
V ulicích vylidníno a psi hloupě štěkaj zpoza plotů, který jim ohraničujou svět.
Dostanu se k rybníku, jenž mi vymaluje dokonalý výhled na "zvířecí" hory, a už bych se skoro chtěla rozplývat nad malebností tohoto důvěrně známého místa.

Ale je to tam zakořeněný.
Příběhy obyvatel týhle nikam nepatřící plochy proměňujou chvíli ve vlny nechutě.
S každým návratem domů si můžu být téměř stoprocentně jistá, že se dozvím o dalším podvodu, rozpadlým manželství nebo jiný zvrácenosti.

Ti, kteří nás vychovávali,
kteří nám vštěpovali pojmy DOBRO nebo ZLO,
kteří se tvářili, že ví nejlíp, co je pro nás to dobré,
kteří nás dokonce trestali a šikanovali za naše poklesky...
to jsou přesně ti pokrytci, jejichž životy se podobaj smetišti plnýmu hnijících morálních poklesků.

Otec od rodiny, co na zábavách osahává mladé dívky.
Otec od rodiny, co připravil těsně zletilou holku o panenství.
Otec od rodiny, co spí se svojí sousedkou.
Otec od několika rodin.
Otec alkoholik.
Otec, který zabil svou manželku přímo jejím dětem před očima.

Matka od rodiny, co si nechá udělat nový dítě od mlaďáka.
Matka od rodiny, co co si vysoudí děti do vlastní péče a pak je odhodí zpátky svýmu ex.
Matka od rodiny, co psychicky vydírá svoje děti.
Matka od několika rodin.
Matka, která za sebe nutí rozhodovat svou dceru.
Matka koketa.

ZVRÁCENÝ

"Být šťastně rozvedený/á" je teď oblíbená věta. Ženský odcházej od rodin. Chlapi odcházej od rodin.
Neumí mluvit, neumí poslouchat.
Všichni spí se všema a mít děti s několika partnerama není problém.
Čerstvá manželství se plesníví už ve svých počátcích.
Idylka na zvracení.
Morální hodnoty selhaly.

http://www.deviantart.com/art/Municipal-dump-Yerevan-208160253

Ale co, ranní studenej větřík znásilněnou morálku odvane a my můžeme vesele zase začít znova.

Einaudiho ranní poetično

31. října 2016 v 8:24 | Polly
Ráno, kdy tě probudí mrzutá myšlenka, že nebýt tvý spolubydlící, mohl bys ještě spát.
V termohrnku rooibos odněkud z jižní Afriky a jdeš na balkon mrznout a pokoušet se zlepšit reputaci tohohle dne.
Očima téměř neprosupný mlíko a za ním někde v dálce žlutý oko, kde asi tušíš slunce. Někde tam asi bude, neboť v opačným případě by ti byla asi tak stonásob větší zima.
Ludovico dělá z takovýho rána nadpřirozeně poetičnou záležitost...kouzelník.
Z tý hustý mlhy vidim trčet vzhůru pár pařátů elektrickýho vedení a na jedno se uvelebí jakýsi opeřenec. Tak jako já. Oba si hovíme každý na svým bydlu a v různým stupni okouzlení vnímáme tuhle ranní kompozici...Tak už jsme DVA.
A pak jenom maličko zvednu hlavu vzhůru a vidím na nebi bíle křižovatky stovek lidí, kteří tu po zážitku téhle ranní symfonie zanechali na přechodnout dobu své stopy. AHoj, tak už je nás MNOHO!
Na okraji u zábradlí našeho balkonu se třese holub a tiskne svý opeřený tělíčko k dřevěný příčce, jako by chtěl ze sluchátek zachytit alespoň zbytky Ludovicova nadání, který k němu na tu vzdálenost ale nemůžu proniknout.
Společně s českou metropolí vstávaj a probouzej se k životu i koutky mýho úsměvu.
Mějte hezký den!

Věčný epitaf

3. července 2016 v 0:20 | Polly
Slunce ve spěchu soumrak líbá,
vduchu najednou ve měchu není.
Blázen, kdo urputně se vyhýbá
trpkému políbení.

Ač trpké, přec některým slastné je
- těm, jimž umožní snění.
Ty potom spásou svou omyje
sladké políbení

Anarchie dne...

21. května 2016 v 10:42 | polly
...dát na maso koření "Grilovaná zelenina"

Jak debilové přicházejí o peníze

8. května 2016 v 16:21 | dement
Na rovinu říkám, že se mi chce brečet. Řvát. Lamentovat na svojí debilitou.

Z dnešního krásnýho dne jsem si udělala jednu velkou super nepohodlnou cestu s Českýma Drahama...a vlastně kdyby jenom s nima.
Jak jsem krásně od rána stíhala sbalit, koupit kytku (jako správně vychované dítě své matky), dojet do Velenic a koupit si boty, tak přesně v opačném duchu se nesla mobilizace mých přebytečných hmotných statků směrem do Prahy.

Nutno říct, že bez mojí mamky a strejdy, by mi ten vlak ujel. Díky nim jsem ale měla možnost, s hromadou adrenalinu v krvi a spoustou uštěpačných poznámek na mojí adresu, nastoupit do zamýšleného vlaku.
Takže sedím, vyndavám speciální kombinaci studentských a dospěláckých lístků, mezi kterýma ale chybí ten jeden zmiňující hlavní metropoli. Můj zatemněnej mozek prostě na přepážce zformuloval jiný požadavek, než ten potřebný.
Než na průvodčího konečně vyzvracím, jakou že to jízdenku od něj vlastně potřebuju, stíhám si spočítat, že to moje super zvýhodněný jízdný mě vyjde mnohem dráž, než by zaplatil jakýkoliv dospělý sólo-kapr bez IN-karty. Potom je věta "Z Budějc do Tábora pojedete autobusem" konečnou ránou pod pás. To je mi panečku výhra, tohle krásně idilický dobrovolný cestování!

V tomhle stavu truchlení se mi na základě volných asociací vybavil můj čerstvý cestovní poklesek ze čtvrtka, kdy původní plán - jet domu ve čtyři Studentem - byl překažen mojí solidárností a smyslem pro týmové hráčství. Takže zatímco jsem byla za kolegyni v práci a běhala v milostném trojúhelníku "recepce-poradci-kopírka" jako stižená ADHD syndromem, vesele mi utíkal čas na stornování mé předplacené jízdenky. Asi není potřeba dodávat, že jsem na tu rezervaci zapomněla jako na smrt, takže bych za normálních okolností žila svůj ubohý život vesele dál. Jenže! Student Agency (v tenhle moment vlastně už jen Regio Jet) má krásnou vlastnost starat se o své klient tak dobře, že se rozhodli pohřbít mý mínění o mý inteligenci průzkumovým e-mailem, jehož prostřednictvím se mě tázali, jak že se mi líbila čtvrteční jízda s jejich společností.
MOC!

Takže ačkoliv jsem měla v úmyslu v rámci psychologických obranných mechanismů čtvrteční organizační selhání vytěsnit, dnešní zážitky krásně komplexně vykreslily celou tragi(komi)čnost mých organizačních schopností.

Znovu opakuji, chce se mi nad mou debilitou brečet.

Hlavně že mám nový boty!

Facepalm as fu*k

Vlámská variace na Kunderu (o tom, jak je nesnesitelná lehkost bytí)

10. dubna 2016 v 14:04 | operatér
Doklopýtaj v tý vlezlý zimě, co otvírá první den nového roku, konečně domů.
Respektive do domu.
Rozhodl jít pěšky možná proto, aby získal čas.
Čas na sběr informací o své pacientce.

Záznam z předoperačního vyšetření:
žena, 21 let, svobodná
- Hlavní diagnóza: neutišená potřeba blízkosti
- Vedlejší diagnózy: smutek z ukradené peněženky; promile alkoholu v krvi nezjištěné hodnoty

Nesnáším loučení

14. června 2015 v 22:46 | (bez)nadějný umělec
Zápisek z deníku

Zase jeden z těch smutnejch dnů, kdy musí dát na dalších pár týdnů sbohem své domovině. Ráno najde od ségry poskládaný věci ze sušáku na posteli. Myslela, že zase nebude stíhat. Jenže ona stíhá, je jenom (jako vždycky v tyhle chmurný dny) apatická, bez chuti po jakýkoliv aktivitě.


Byt je prázdnej, že i myšlenky, kterých je naopak neovladatelně moc, mají svou ozvěnu.


Když konečně po dvou hodinách nacpe celý svůj mikrosvět do vypůjčený krosny, neochotně si obleče kabát, zachumlá se do šátku a vyráží do nehostinného světa. Jako babiččina deka ji obejme teplý vzduch, který se snaží rozehnat její zádumčivost. Nepatrně pozvedne právý koutek úst, jako odpověď, že "jo", že je to lepší. A tak nechává za svými zády šedou oprýskanou bytovku, která jí ale nikdy nebude připada ošklivá.


Na vlakovým nástupišti pak přes rybník pozoruje věrně známé panorama zalesněných hor, symbol jejího domova.
Již poprvních pár metrech, které vlak ve směru do městské džungle odplazí, jí tento (konejšivý) výhled zastoupí řady nehybných stromů. "Je na čase se rozloučit", jako by říkaly. A tak znovu tvář otočí na druhou stranu a nechá teplé prsty slunce, aby ji konejšivě hladily po ztrápené tváři.


"Dobrý den. Prosím vás, jednou studentskou do Prahy"

Zrní v kostele

23. prosince 2013 v 15:21 | Polly


Mám ráda kostely.
Mám je ráda stejně jako všechny historický stavby a vlastně jako všechny starý věci...
Na člověka vždycky dejchne vůně dávných dob minulých. Ty věci, stavby mají svojí duši, svou pamět, svou moudrost.

Proto byl koncert Zrní v kostele tak očekávanou senzací - představa spojení tak úžasně melodický a působivý hudby se stavbou, jenž si vybuduje respekt už jen tím, že sama o sobě prostě je a existuje.

Všechny světla zhasnou.
V očekávání upíráš zrak na místo, kde ve tmě tušíš podium. Očima se snažíš proniknout tou černo černou oponou.
A v tom se z aparatury ozvě tichý hlas, který tak pomalu pomaloučku zpívá:
,,Padají, padají jako jabloně...
lidi - jabloně, s větvemi k nebi, v sadě."
Ale na podiu se vůbec nic neděje.
Hlavy lidí před tebou se otáčejí a hledí kamsi ke stropu. Takže i ty se otočíš.
Tvůj pohled spočine na balkoně - na nasvýcených varhanách, za nimiž trčí hlava Honzy Ungra.
V těch hladkých, klouzavých tónech cítíš bolestivé pády jabloní - lidí.
A v tom se o své místo v písni sebejistě přihlásí varhany. Někompromisně zaplní všechny tvoje myšlenkový pochody. K bolestný slovům se tak přidává bezútišný žal...přísahal bys, že v tu chvíli se ti zastavily všechny tvoje životní funkce.
Máš pocit, že každým okamžikem musí přijít jakýsi "boží trest". Jsi spoután a uvězněn melodií písně.


...absolutně paralizován a zkroušen jako v moci Krysařovy píšťaly...

Závist - trestuhodná?

29. listopadu 2012 v 23:16 | Polly
Víte, mívám takové zvláštní stavy, kdy si připadám úplně bezceně, neužitečně, tak nějak prostě zbytečně. Nevidím smysl ve věcech, který dělám dnes a denně, říkám si, jak to se svým životem vlastně nakládám.
V takových situacích si představuju, že jsem na sklonku svýho promrhanýho života, že kdybych právě v tu chvílii umřela, ůbec by mi to nevadilo a pravděpodobně ani nikomu jinýmu.

Když se muj život většinově přestěhoval v prváku na intr do Budějc, říkala jsem si, že právě teď prostě musí začít ten život. Jenže já furt tak nějak čekala a záviděla svý nejlepší kámošce (se kterou sdílím na intru pokoj) její super třídu, který nechyběl takovej ten nadhled nad školou, kreativita, odhodlání užít si středoškolskou etapu úplně nejvíc. Tak jsem prvák prozáviděla. A taky proučila, aniž bych věděla, proč.

Druhák byla jedna děsivá deprese a třeťák velká rekonvalescence, při který jsem si začala uvědomovat, že jsem vlastně úplně prázdnej člověk, kterej to nemá v hlavě v pořádku.

A letos už jsem se rozhodla, že se sebou vážně musím začít něco dělat. Čtvrt roku v prdeli, sedím po roce u deníčku a mám svůj původní stav. Připadám si úplně neskutečně sama, závidím svojí spolubydlící Míše její množství přřátel a takovej nějakej nadhled a Marcelce, jak se dokázala osamostatnit a vyvořit si svůj novej život. Nicol zavidím její uspořádání hodnot, Terce její nespoutaný rozhodnutí si užívat a Lůce její stanovený cíl. A nakonec Romanovi jeho neskutečnou ambicióznost, schopnosti a vůbec nejvíc jeho nezávislost názoru a schopnost kritickýho myšlení. Já mám totiž pořád pocit, že názory neustále od někoho přejímám.
Prostě závidím

Tak bych chtěla vědět, jestli to je takovej hřích ta závist...myslíte, že jo?
Neni to tak, že bych to těm lidem nepřála...to vůbec ne. Právě naopak. Jen prostě, to co jsem tu vyjmenovala, bych taky strašně chtěla.
Protože si myslím, že kdybych to všechno spojila, naplnilo by mě to a třeba bych byla šťastná. A v tom vidím smysl života.

Ale smysl života by asi neměl být tak úzce spjat se závistí, ne?

Někdy si říkám, že jsem zralá na psychologa (nebo psychiatra?).
Vy ne?
Co si o tom myslíte? Měla bych se jít léčit?

Kdo to ví, nechť odpoví!

29. ledna 2012 v 18:59 | Polly
by: Polly

Už dlouhou dobu přemýšlím o tom, co je to vlastně LÁSKA.
To slovo se používá velmi častu. Nebo alespoň sloveso s ním spojené...tedy: milovat.
Jenže co se stane, když se zamyslíte nad tím, co to doopravdy je? Co to ta láska vlastně znamená?
Moje hloubání začalo souběžně se zadáním tématu práce na psychologickou olympiádu "Láska a přátelství".
Jak se tyhle dva pojmy od sebe vlastně liší?
Dají se vůbec srovnávat?
Je láska součástí přátelství?
Nebo snad přátelství součástí lásky?
Moudrá wikipedie říká, že jsou to téměř schodné "věci", které se od sebe liší pouze sexuální přitažlivostí.
Tedy tak jsem to alespoň pochopila.
Ale co láska mezi rodičem a jeho ratolestí?
Láska člověka a zvířete?
Sourozenců?
Nejlepších přátel?
Člověk, kterého milujeme, přece nemusí být zákonitě náš partner(ka).
A tady můžeme začít přemýšlet o tom, co si představíme pod pojmem partner(ka).
Člověk, na kterého se můžem spolehnout, můžem se mu se vším svěřit, velmi nám na něm záleží, nedokážeme si bez něj představit svůj život.
To samé ale může představovat zase přítel, rodič, zvířecí kamarád, naše práce.
Nebo ne?
Co myslíte?

 
 

Reklama